Citace z knihy Oliver Burkeman: Čtyři tisíce týdnů

Čas je jako neukázněné batole: čím víc se ho snažíte kontrolovat a formovat, aby se přizpůsobil vašim plánům, tím víc se vaší kontrole vymyká.

Každá práce trvá tak dlouho, kolik je na ni k dispozici času,“ napsal v roce 1955 anglický humorista a historik C. Northcote Parkinson a formuloval tak zákon, který vešel do dějin pod jeho jménem.

Čím efektivnější budete, tím více se z vás stane „neomezený rezervoár na očekávání jiných lidí“, jak to formuloval expert na management Jim Benson.

V rozporu s omílaným klišé se totiž ve skutečnosti nepočítá dobrý úmysl, ale vynaložené úsilí – tedy ono nepohodlí. Zjednodušením celý proces zbavíte smyslu.

Cílem práce s naším omezeným časem není mít vše hotovo (to se nikdy nepodaří), ale co nejmoudřeji se rozhodnout, co nedělat, a netrápit se tím.

Klíčová otázka tedy nezní, jak odlišit důležité aktivity od těch nedůležitých, ale co si počít, když se nám jich jako důležité jeví příliš mnoho, a lze je tedy považovat za velké kameny.

Princip číslo jedna: co se času týká, zaplať nejdřív sobě.

Druhým principem je omezit rozdělané věci.

Třetím principem je odolat lákadlu středních priorit.

Rozptylování

Můžete být plni odhodlání nakládat se svým omezeným časem podle nejlepšího svědomí, ale když vaši pozornost dennodenně strhávají věci, na které jste se nikdy soustředit nechtěli, nebude vám to nic platné.

Skutečně milovat partnera či dítě, oddat se povolání nebo nějakému projektu nebo si jen vychutnat potěšení z procházky v parku můžete pouze do té míry, do jaké dokážete u objektu své oddanosti vůbec udržet pozornost.

Co nás tolik znepokojuje na současné online „ekonomice pozornosti“?

V zásadě se jedná o obří stroj, který vás nutí zajímat se o věci, o něž se zajímat nechcete. To člověka potenciálně vede ke špatným rozhodnutím, jak se svou pozorností (a tedy i se svým konečným životem) nakládat. Současně platí, že svou pozornost nedokážete ovládat natolik, abyste si jednoduše přikázali, že pokušením tohoto stroje nepodlehnete.

Čím víc se na vjemy intenzivního chladu soustředil, čím víc se jim dokázal odevzdat, tím méně trýznivé se mu zdály – ba naopak, jakmile jeho „pozornost bloudila, utrpení se stalo nesnesitelným“.

se na přítomnost učinilo utrpení spojené s ledovým rituálem snesitelnějším;

Jiné, méně nepříjemné činnosti – například domácí práce, které sice nebyly zdrojem utrpení, ale byly nudné a otravné – se pak staly vysloveně strhujícími. Čím lépe dokázal u nějaké činnosti udržet pozornost, tím jasnější mu bylo, že skutečným problémem není ona konkrétní aktivita, ale jeho vnitřní nechuť ji zakoušet. Jakmile se přestal snažit tyto vjemy vytěsňovat a místo toho jim věnoval pozornost, nepohodlí se rozplynulo.

Že se mi většinou nechtějí dělat věci, které je potřeba udělat. A nevztahuje se to jen na mytí záchodu nebo vyplňování daňového přiznání. Mluvím o věcech, které upřímně toužím zvládnout

Důležité věci jsou nepohodlné

Máme-li se soustředit na důležité věci – na to, co jsme se svým životem chtěli sami podniknout –, pociťujeme takové nepohodlí, že raději unikáme k rozptýlením, která už z definice představují něco, co v životě dělat nechceme?

Důvod, proč je těžké soustředit se na konverzaci s partnerem, nespočívá v tom, že pod stolem potajmu koukáte do telefonu. Naopak platí, že pod stolem tajně koukáte do telefonu právě proto, že je těžké se soustředit na konverzaci – naslouchání vyžaduje úsilí, trpělivost a ochotu odevzdat se. Navíc vás to, co uslyšíte, může rozrušit. Sledování obrazovky je tak přirozeně příjemnější. I když telefon odložíte ze svého dosahu, nemělo by vás překvapit, když se přistihnete při hledání nějaké jiné cesty, jak se nutnosti dávat pozor vyhnout. Při konverzaci to obvykle znamená, že si v duchu nacvičujete, co řeknete, jen co váš protějšek přestane vydávat zvuky.

Nejefektivnější cestou, jak zbavit rozptylování jeho moci, je přestat očekávat, že se to změní – přijmout fakt, že tato nepříjemnost jde ruku v ruce se závazkem k náročným a důležitým úkolům a nutí nás vyrovnat se s omezenými možnostmi kontroly nad tím, jak se bude náš život odvíjet.

Zároveň v jistém smyslu platí, že řešením je přijmout, že řešení neexistuje.

Čím méně pozornosti věnoval protestování proti tomu, co se mu děje, tím víc se mohl soustředit na samotný prožitek.

V přijetí nevyhnutelného nepohodlí a v obrácení většího dílu pozornosti k reálné situaci než k námitkám vůči ní.

Kognitivní vědec Douglas Hofstadter se proslavil mimo jiné jako autor Hofstadterova zákona, který říká, že každý úkol vždycky zabere delší dobu, než očekáváte, „a to i tehdy, když vezmete v úvahu Hofstadterův zákon“. Jinými slovy, i když víte, že se určitý projekt pravděpodobně protáhne, a přizpůsobíte tomu své plány, projekt překročí i nový odhadovaný čas dokončení.

Trápí nás, že nemůžeme ovlivnit, co skrývá budoucnost; a přitom by většina z nás nejspíš připustila, že to, kam jsme ve svém životě dospěli, jsme nijak zvlášť neovlivnili. Ať si na svém životě ceníte čehokoli, vždycky za tím stojí spletenec náhod, které nelze naplánovat a které zpětně rozhodně nemůžete změnit.

V jistém smyslu je vlastně každý okamžik v životě „naposled“. Přijde a už se nebude opakovat – a jakmile uplyne, vaše zbývající zásoba okamžiků se o jeden zmenší. Vnímat všechny tyto okamžiky jen jako kameny, po nichž kráčíme k nějakému momentu v budoucnosti, by bylo až neskutečnou zabedněností, kdybychom to nedělali všichni a neustále.

Je dobré zmínit, že tento zvráceně instrumentální a na budoucnost zaměřený přístup k času není výhradně naší chybou. Tímto směrem nás postrkují i silné tlaky zvenčí, protože fungujeme v ekonomickém systému, který je instrumentalistický až na dřeň. Jeden výklad kapitalismu jej vystihuje jako obří stroj, který instrumentalizuje všechno, s čím se setká – zdroje planety, váš čas a schopnosti (neboli „lidské zdroje“) –, ve službě budoucího zisku. Tento pohled může vysvětlovat jinak záhadný fakt, že bohatí lidé v kapitalistických ekonomikách překvapivě často bývají nešťastní. Umějí velmi dobře instrumentalizovat svůj čas pro účely generování bohatství; taková je ostatně definice úspěchu v kapitalistickém světě. Když však instrumentalizaci času věnují tolik pozornosti, nakonec berou svůj život v přítomném okamžiku jen jako prostředek, jímž se mohou posouvat k budoucímu štěstí. Z jejich dnů se tak vytrácí smysl, i když zůstatky na účtech rostou.

Je to zároveň ono zrnko pravdy v klišé, že lidé z ekonomicky méně úspěšných zemí si umějí lépe užívat života – jinými slovy, méně se upínají na jeho instrumentalizaci s ohledem na budoucí zisk, takže dovedou víc vnímat radosti každé chvíle.

Ze stejného soudku je i staré podobenství o newyorském byznysmenovi, který se na dovolené dá do řeči s mexickým rybářem. Ten mu vypráví, že pracuje jen pár hodin denně a většinu času tráví popíjením vína na sluníčku a muzicírováním s přáteli.

Byznysmen se nad rybářovým přístupem k organizaci času zhrozí a nabídne mu nevyžádanou radu: „Kdybyste pracoval víc,“ vysvětluje mu, „mohl byste dosažené zisky investovat do dalších lodí, zaměstnat lidi, kteří by se postarali o rybolov, vydělat miliony a jít brzy do penze.“ „A co bych dělal pak?“ ptá se rybář. „Inu, pak,“ odpoví byznysmen, „byste mohl celé dny popíjet víno na sluníčku a muzicírovat s přáteli.“

Barvitý příklad, jak kapitalistický tlak na instrumentalizaci času vysává ze života smysl, nám poskytnou proslule nespokojení právníci v korporátech.

Důvodem, proč je spousta z nich tak nešťastných – i když mají obecně velmi dobré platy –, je konvence „fakturovatelné hodiny“, která je nutí vnímat svůj čas a tím pádem vlastně i sebe samé jako komoditu, jež se po šedesátiminutových úsecích prodává klientům. Neprodaná hodina se tak automaticky stává hodinou promarněnou. Když se tedy navenek úspěšný, drahý advokát neukáže na rodinné večeři nebo školním představení svého potomka, není to nutně proto, že má „moc práce“ ve smyslu příliš mnoha úkolů. Může to být také tím, že už nedokáže aktivitu, která se nedá zpeněžit, vnímat jako něco, čemu stojí za to se věnovat.

Ve skutečnosti však u pokusů být tady a teď nepociťujeme uvolnění, ale spíš námahu – a ukazuje se, že snažit se o co nejsilnější zážitek v přítomném okamžiku je jistá cesta k neúspěchu.

My jsme z toho všeho převzali značně bizarní představu o tom, co znamená vynakládat svůj volný čas „dobře“ – a co se naopak počítá jako jeho marnění. Tento pohled na čas definuje cokoli, co nevytváří nějakou formu budoucí hodnoty, jako čirou zahálčivost. Odpočinek je přípustný, ale jenom tehdy, má-li za cíl obnovu pracovních sil, případně jinou formu sebezdokonalení. Začíná být těžké užít si chvíli odpočinku jen pro odpočinek samotný, aniž bychom se ohlíželi na jeho potenciální zhodnocení v budoucnu; odpočinek bez instrumentální hodnoty se jeví jako marnotratný.

Pravda ale je, že trávit alespoň část ze svého volného času „marnotratně“, zaměřit se čistě na potěšení z toho zážitku, je jediný způsob, jak ho neproplýtvat a prožít skutečné volno, ne se potajmu zabývat sebezdokonalováním orientovaným do budoucnosti.

Máte-li se plně zabydlet v jediném životě, který kdy dostanete, musíte přestat využívat každičkou volnou hodinu k osobnímu růstu. Z tohoto pohledu není zahálka jen prominutelná: je to prakticky povinnost.

Tady se ovšem musíme podívat pravdě do očí: nejsme jen oběti ekonomického systému, který nám odpírá příležitosti k odpočinku. Přibývá lidí, kteří vlastně odpočívat nechtějí – lidí, jimž je výrazně nepříjemné zastavit se v úsilí mít vše hotovo a kteří jsou jako na jehlách, když mají pocit, že nejsou dostatečně produktivní.

Samozřejmě, je to jen procházka krajinou, možná ta nejobyčejnější z volnočasových aktivit. Přesto má jako způsob trávení času jedno nebo dvě specifika, která stojí za povšimnutí. Zaprvé, na rozdíl od takřka čehokoli jiného, čemu se v životě věnuju, nedává smysl si klást otázku, zda jsem v procházení dobrý: nevyžaduje nic jiného než chůzi, dovednost, v níž jsem se zhruba od svých čtyř let nijak zásadně nezlepšil. Procházka krajinou navíc postrádá účel, tedy ve smyslu výsledku, kterého se člověk snaží dosáhnout, nebo místa, kam se chce dostat. (I vycházka do supermarketu má cíl – dostat se do supermarketu –, zatímco na túře buď jdete po okruhu, nebo dojdete do určitého bodu, odkud se vrátíte.

Pěší turistika má pozitivní vedlejší účinky, jako je zlepšení fyzické kondice, ale ty obecně nejsou důvodem, proč lidé na túry chodí. Podniknout procházku krajinou tak je, podobně jako poslouchat oblíbenou skladbu nebo se setkat s přáteli a propovídat večer, dobrým příkladem toho, co filozof Kieran Setiya nazývá „atelickou aktivitou“, tedy aktivitou, jejíž hodnotu neurčuje telos, konečný cíl. Neměli byste se snažit mít procházku „hotovou“, ani není pravděpodobné, že jednou zvládnete všechno chození, které jste zvládnout chtěli.

 „Při procházení nejde o nic jiného než o to, co právě děláte.“

Věnuje-li se někdo intenzivně svému koníčku, má řada z nás tendenci takového člověka vinit z neochoty zapojit se do reálného života s takovou energií, s jakou by mohl.

Zároveň to vysvětluje, proč je mnohem méně trapné (ba naopak módní) mít nějakou „bokovku“, tedy aktivitu podobnou koníčku, ale vykonávanou s otevřeným záměrem dosáhnout zisku.

A tak má-li být dobrý koníček zdrojem skutečného naplnění, nejspíš byste se u něj měli cítit trochu trapně; je to důkaz, že tu věc děláte pro ni samu, nikoli pro společensky přijatelný výsledek.

Koníčky jsou pro naši kulturu, v níž dominují produktivita a výkon, výzvou ještě v jednom směru: je úplně v pořádku, ne-li přímo žádoucí, v nich nevynikat.

Věnovat se aktivitě, v níž nemáte žádnou šanci dosáhnout výjimečnosti, znamená na chvíli odsunout stranou úzkostnou potřebu „využívat čas dobře“.

Pořád budete pod palbou netrpělivosti společenské: tedy rostoucího očekávání v širší kultuře ohledně toho, jak rychle by se věci měly odehrát.

Snad nejzjevněji tuto spirálu nepohodlí, tuto touhu popohnat realitu, ukazují změny v prožívání četby. V posledních zhruba deseti letech stále více lidí říká, že kdykoli vezmou do ruky knihu, zalije je pocit, který popisují jako „nepokoj“ nebo „roztěkanost“. Ve skutečnosti je však nejvýstižnější ho charakterizovat jako formu netrpělivosti, jako odpor k faktu, že akt čtení trvá déle, než by se nám líbilo.

„Není to jednoduše tím, že člověka něco vyrušuje,“ píše Parks. „Věc se má tak, že člověk k vyrušení přímo tíhne.“

Porovnávat „závislost na rychlosti“, jak Brownová nazývá moderní chorobu zrychleného žití, s nemocí tak závažnou jako alkoholismus se může zdát jako dramatizování. Někteří klienti se rozhodně urazí, když to terapeutka vysloví. Ona ale neříká, že nutkavý spěch je tělesně stejně destruktivní jako nadměrné pití. Pouze upozorňuje, že stejný je jejich základní mechanismus. Ve stále se zrychlujícím světě začínáme věřit, že naše štěstí nebo finanční přežití závisí na tom, že budeme schopni pracovat, pohybovat se a uskutečňovat věci supermanskou rychlostí. Roste v nás úzkost, že nedokážeme udržet tempo. Abychom tuto úzkost utišili, tak se ve snaze mít život pod kontrolou rozhýbeme ještě rychleji. Tím ale jen roztáčíme návykovou spirálu. Ve snaze zbavit se úzkosti se do toho opřeme – a výsledkem je ještě větší úzkost, protože čím víc zrychlíme, tím jasnější je, že nikdy neuspějeme a rozpohybujeme sebe ani zbytek světa tak rychle, jak se nám zdá být nutné.

(Mezitím se začnou projevovat další dopady příliš vysoké rychlosti: chabé pracovní výsledky, horší stravování, poškozené vztahy.) A přesto se jako jediná schůdná cesta ke zvládnutí vší té úzkosti jeví další zvýšení rychlosti. Víte, že musíte přestat zrychlovat, ale zároveň máte pocit, že to není možné.

Takový způsob života není skrz naskrz nepříjemný: stejně tak jako alkohol alkoholika rozjaří, život v kosmické rychlosti člověka opájí vzrušením.

Stejně tak, tvrdí Brownová, musejí i lidé závislí na rychlosti tvrdě dopadnout na zem. Musejí to vzdát. Kapitulovat před realitou, že věci zkrátka zaberou tolik času, kolik zaberou, a že úzkosti neutišíme usilovnější prací. Není totiž v naší moc ‍‌‍‍‌vnutit realitě takové tempo, jaké bychom potřebovali, a čím rychlejší budeme, tím víc se nám bude zdát, že musíme ještě zrychlit.

Ponoření se do náročného pracovního projektu, který se nedá uspěchat, přestane spouštět pocity stresu, ale bude to vzpružující volba; dát náročnému románu čas, který si žádá, se stane zdrojem požitku. „Učíte se ocenit vytrvalost, pěstujete v sobě vůli nepolevovat a udělat další krok,“ vysvětluje Brownová. „Přestanete požadovat okamžitá řešení, okamžitou úlevu od nepohodlí a bolesti, kouzelné léky.“ Vydechnete úlevou, a když se ponoříte do života, jaký opravdu je, s jasným vědomím svých omezení, začnete získávat tu nejméně módní, ale možná nejdůležitější superschopnost: trpělivost.

Žijeme ve světě, kde je normou spěch.

Chceme-li vzít otěže pevně do rukou, odvést práci, která se počítá, neodkládat všechno vlastní naplnění do budoucnosti a místo toho čerpat uspokojení ze samotného konání, musíme umět odolat nutkání věci uspěchat, a naopak jim dát potřebný čas.

Chceme-li využít moc trpělivosti jako kreativní sílu v každodenním životě, jsou z praktického hlediska obzvlášť užitečná tři základní pravidla. První z nich je: pěstujte v sobě zálibu v problémech. Za naším nutkáním rychle zdolat každou překážku nebo výzvu ve snaze „mít to z krku“ se obvykle skrývá iluze, že se jednoho dne všech problémů zbavíme.

Přítomnost problémů v životě není překážkou smysluplného života, nýbrž jeho podstatou.

Druhé pravidlo zní: postupujte po striktně vymezených krátkých úsecích.

Tito vědci si pěstovali schopnost trpělivě čelit faktu, že za jeden konkrétní den toho příliš mnoho nevyprodukují – a dlouhodobě jim to přinášelo mnohem lepší výsledky. Psali v krátkých denních úsecích a přísně světili víkendy.

Klíčovým aspektem tohoto přístupu, který přímo odporuje většině klasických rad o produktivitě, je ochota zastavit se, jakmile váš denní čas vyprší, ačkoli sršíte energií a máte pocit, že toho zvládnete mnohem víc.

Poslední pravidlo sice neplatí vždy, ale často: originalita leží za neoriginalitou.

Pravda však je, že čas je zároveň „síťové zboží“, jehož hodnota se odvíjí od toho, kolik dalších lidí k němu má přístup a jak dobře je jejich díl koordinován s tím vaším.

Ale i kdyby vám patřil všechen čas světa, příliš vám neprospěje, budete-li ho muset prožívat sami.

Disponovat velkým množstvím času, ale nemít příležitost ho sdílet s někým jiným je ve skutečnosti nejen k ničemu, ale je to vysloveně nepříjemné.

Člověk s flexibilním rozvrhem a průměrnými prostředky bude šťastnější než bohatý člověk, který má všechno kromě flexibilního rozvrhu.

Digitální nomádi ve svých upřímnějších chvilkách přiznávají, že největším problémem jejich životního stylu je palčivá osamělost.

Stále menší a menší část svých životů žijeme ve společných časových rytmech. Nespoutaná nadvláda tohoto individualistického étosu poháněná požadavky tržní ekonomiky přebíjí tradiční způsoby organizace času, takže hodiny, kdy odpočíváme, pracujeme a žijeme společensky, jsou stále méně koordinované. Je stále těžší najít si čas na uvolněnou rodinnou večeři, spontánní návštěvu přátel nebo jakýkoli mimopracovní kolektivní projekt.

Čas máme, ale pravděpodobnost, že ho budou mít všichni zúčastnění ve stejnou dobu, je prakticky nulová. Máme svobodu řídit se svým naprosto osobním rozvrhem, ale přitom jsme pořád zapřaženi v práci: a tak jsme si stvořili životy, které jeden do druhého ne a ne zapadnout.

Můžete zkusit experimentovat s tím, jaké to je nepokoušet se držet svůj rozvrh v železném sevření a občas rytmům rodinného života, přátelství a kolektivních aktivit dovolit, aby narušily vaši dokonalou ranní rutinu nebo osobní systém plánování týdne. Možná pochopíte, že není dobré vyhradit si moc nad svým časem plně pro sebe, protože váš čas může být jen váš až moc.

Uvědomit si, že pochybujete o smyslu toho, jak nakládáte se svým životem, je hluboce znepokojivé.

Podobné pochybnosti by vám vůbec nepřišly na mysl, pokud byste na svůj život už nehleděli odjinud: z místa, kde už jste se začali vyrovnávat s realitou. Z místa, kde už víte, že nemůžete spoléhat na naplnění, které přijde v nějaké vzdálené budoucnosti, poté co si dáte život do pořádku nebo vyhovíte světem stanoveným kritériím úspěchu. Z místa, kde už víte, že si tato záležitost žádá okamžité řešení.

Poslední část cesty proto zahájíme osvobozující holou pravdou: co se svým životem uděláte, zas tak důležité není – a hlavně, vesmíru je to úplně putna.

 

Pět otázek

1. Preferujete pohodlí i v oblastech, které vyžadují mírné nepohodlí?

Jít za životními projekty, které jsou pro vás nejdůležitější, takřka vždy znamená nemít svůj čas plně pod kontrolou, nebýt imunní vůči bolestným útokům reality a nebýt si jisti budoucností. Znamená to pustit se do podniků, které nemusejí vyjít – třeba proto, že zjistíte, že vám chybí potřebné nadání. Znamená to riskovat zahanbení, vést nepříjemné rozhovory, zklamávat ostatní a angažovat se ve vztazích natolik, že další utrpení – když se vašim blízkým stane něco zlého – je prakticky zaručeno. Máme proto přirozenou tendenci se svým časem každodenně nakládat tak, abychom se pokud možno vyhnuli úzkostem. Prokrastinace, rozptylování, chorobný strach ze závazků, snaha o čistý stůl nebo práce na příliš mnoha projektech současně, to všechno jsou pokusy udržet si iluzi, že pány situace jste vy. V méně přímočaré podobě to platí i o nutkavých obavách a plánování, které nabízejí chabou útěchu, že pro udržení kontroly děláte něco konstruktivního.

James Hollis doporučuje položit si při každém významném životním rozhodnutí otázku: „Posouvá mě tato volba dál, nebo spíš vrací zpátky?“ Otázka předchází nutkání rozhodovat se ve snaze zmírnit úzkost a umožňuje nám sledovat hlubší záměry, které s časem máme. Snažíme-li se například rozhodnout, jestli odejít z práce či ze vztahu, nebo svůj závazek naopak posílit, bude nás otázka, co nás udělá nejspokojenějšími, nejspíš lákat směrem k většímu pohodlí, případně nás ponechá paralyzované nerozhodností. Obvykle ale intuitivně tušíme, jaký typ výzev nám setrvání ve vztahu nebo v práci přinese: Pomůžou nám v osobním růstu (v překonávání sebe sama), nebo budou spíše týden po týdnu stravovat naši duši? Kdykoli můžete, dejte před pohodlným přežíváním přednost nepohodlnému překonávání sebe sama.

 

2. Poměřujete svoji práci standardy produktivity či výkonu, kterým nelze dostát?

V zajetí iluze, že jednou plně ovládneme svůj čas, si stanovujeme z podstaty nesplnitelné cíle – cíle, jejichž naplnění je vždycky nutné odložit do budoucnosti, protože v přítomnosti není jejich uskutečnění možné. Ve skutečnosti však nelze dosáhnout takové míry efektivity a organizace, abyste dokázali reagovat na neomezené množství příchozích požadavků. Obvykle je nemožné věnovat všemu tolik času, aby se nám to zdálo „dost“: práci a současně dětem na jedné straně, na druhé pak společenskému životu, cestování a angažování se v politice. Přesvědčení, že si takový život postupně budujeme a máme jej téměř nadosah, v nás vyvolává falešný pocit bezpečí.

Co byste dnes udělali jinak, kdybyste hluboko uvnitř pocítili, že spása nikdy nepřijde – že jste si laťku nastavili příliš vysoko, a že si tudíž nikdy nedokážete udělat čas na všechno, v co jste doufali? Možná jste v pokušení namítnout, že u vás je to jiné, že ve vaší konkrétní situaci prostě musíte časově zvládnout nemožné, abyste odvrátili katastrofu. Možná se obáváte, že když nezvládnete svoji nemožnou pracovní zátěž, vyhodí vás a ztratíte příjem. To ale nechápete dobře. Jestliže je opravdu nemožné dosáhnout výkonu, jaký od sebe požadujete, pak je to nemožné, i když se na obzoru blíží katastrofa – a postavit se této realitě čelem vám může jen pomoct.

Jak upozorňuje Iddo Landau, je svým způsobem kruté žádat od sebe standardy, jakým se nedá dostát (a mnoho z nás by nikdy nenapadlo požadovat je od druhých). Humánnější přístup je od takového úsilí upustit, co to jen půjde. Nechte svoje nerealistické nároky spadnout a rozbít se o zem. Z trosek si pak vyberte pár smysluplných úkolů a na těch začněte pracovat ještě dnes.

 

3. V jakých ohledech ještě musíte přijmout fakt, že jste, jací jste, a ne takoví, jací si myslíte, že byste měli být?

Neochota čelit vlastní konečnosti – úzkost vzbuzující poznání, že toto je ono – se svým způsobem projevuje také v pojímání svého běžného života jako cesty, na jejímž konci se stanete člověkem, kterým si myslíte, že byste se stát měli: v očích společnosti, církve nebo svých rodičů (ať jsou, nebo nejsou naživu). Říkáte si, že jakmile si zasloužíte právo na existenci, zbavíte se nejistoty a pocitu, že život nemáte pod kontrolou. V době politické nebo environmentální krize má toto nastavení mysli často podobu přesvědčení, že existuje jediný správný způsob, jak se svým časem naložit – po hlavě se vrhnout do řešení těchto naléhavých problémů a věnovat jim čtyřiadvacet hodin denně (a pokud čas věnujete čemukoli jinému, zcela po právu se pokládáte za sobce).

Tato snaha obhájit vlastní existenci v očích nějaké vnější autority může pokračovat dlouho do dospělosti. Ale „v určitém věku,“ píše psychoterapeut Stephen Cope, „konečně dojdeme k šokujícímu poznání, že ve skutečnosti nikoho nezajímá, jak se svým životem nakládáme. Pro ty z nás, kteří žili život někoho jiného a tomu svému se vyhýbali, je to velmi znepokojivý objev: kromě nás samých se o nás nikdo nestará.“ Snaha zajistit si bezpečí tím, že obhájíme svoji existenci, se ukazuje být veskrze marná, a navíc zbytečná. Marná, protože život se vždycky bude vymykat naší kontrole a vždycky budeme pociťovat nejistotu. A zbytečná, protože nemá smysl odkládat život do doby, kdy naši hodnotu někdo nebo něco potvrdí. Taková potvrzení nám klid a opojný pocit svobody nepřinesou; přijdou v okamžiku, kdy tento fakt přijmeme.

Jsem každopádně přesvědčený, že teprve když přestanete mít pocit, že si svoje týdny na planetě musíte zasloužit, můžete se svým časem naložit opravdu dobře. Jakmile necítíte dusivý tlak, abyste se stali určitým typem člověka, můžete přijmout to, jací jste, své silné i slabé stránky, nadání i vášně, kterých se vám teď a tady dostalo, a následovat je tam, kam vás povedou. Možná že váš konkrétní příspěvek světu zmítanému řadou krizí není primárně v aktivismu ani v ucházení se o politický úřad, ale v péči o staršího příbuzného, ve skládání hudby nebo – jako v případě mého švagra – v práci cukráře.

 

4. Ve kterých oblastech života se stále držíte při zdi a čekáte, až si budete jisti, že víte, co děláte?

Snadno se může stát, že celé roky strávíte v domnění, že život je generální zkouška a že získáváte potřebné dovednosti a zkušenosti, abyste později převzali definitivní kontrolu nad situací. Já si však na své cestě dospělostí průběžně uvědomuji, že naprosto v každé instituci a životní pozici nedělají lidé nic jiného, než že neustále improvizují.

 

Je znepokojivé čelit vyhlídce, že možná nikdy nedosáhnete pocitu, že víte, co děláte – v práci, manželství, rodičovství nebo čemkoli jiném. Zároveň je to ale osvobozující, protože tím odpadá hlavní důvod, proč se za svůj současný výkon v těchto oblastech stydět. Pokud se tedy pocit plné kompetentnosti nikdy nedostaví, nemusíte na nic čekat a můžete se do těchto aktivit plně vložit už teď: začněte uskutečňovat odvážné plány, přestaňte hrát při zdi. A ještě více osvobozující je vědomí, že všichni ostatní jsou na stejné lodi, ať už to vědí, nebo ne.

 

5. Jak byste nakládali s časem, kdyby vás tolik netrápilo, jestli uvidíte výsledky své práce?

Poslední častý projev touhy po ovládnutí času vychází z nevyřčeného předpokladu, který v osmé kapitole popisuji jako kauzální katastrofu: že skutečná hodnota toho, čemu věnujeme čas, se dá posuzovat vždy jen podle výsledků. Z takového náhledu přirozeně vyplývá, že bychom svůj čas měli zaměřit na aktivity, u nichž očekáváme viditelné výsledky.

 

V jistém smyslu však během svého života nemůžeme završit žádnou práci – včetně té spojené s rodičovstvím, budováním komunity a vším ostatním. Všechny podobné aktivity vždycky zapadají do značně rozsáhlejšího časového kontextu a jejich konečná hodnota bude měřitelná až dlouho po naší smrti (nebo možná nikdy, protože čas se táhne donekonečna). Proto stojí za to se ptát: Jaké činy, jaké projevy velkorysosti nebo péče o svět, jaké ambiciózní plány či investice do vzdálené budoucnosti má smysl dělat, smíříme-li se s tím, že jejich výsledky neuvidíme?

 

Další nejdůležitější věc

Člověk žije, jak umí. Není žádný jeden jednoznačný způsob […] Jestli něco takového hledáte, nejlepší bude vstoupit do katolické církve, kde vám vysvětlí, co je co.“ Naproti tomu individuální cesta „je cesta, kterou si tvoříte sama pro sebe, není nikde předepsaná, dopředu ji neznáte a jednoduše se utváří, když kladete jednu nohu před druhou“. Jeho jediná rada, jak po takové cestě kráčet, je „tiše udělat další nejdůležitější věc. Pokud se domníváte, že zatím nevíte, co to je, pořád máte příliš mnoho peněz na utrácení za zbytečné spekulace. Když ale přesvědčeně uděláte další nejdůležitější věc, vždycky děláte něco smysluplného, co měl osud v úmyslu“. Upravená verze postřehu „udělej další správnou věc“ se později stala oblíbeným sloganem členů Anonymních alkoholiků, kterým slouží jako rada, jak projít okamžiky akutní krize a zachovat si při tom příčetnost. Ale „další nejdůležitější věc“ je pro nás všechny vlastně to jediné, oč můžeme v kterémkoli okamžiku usilovat. A musíme ji udělat, i když se nemůžeme objektivně ujistit o správnosti svého postupu.

To je dobrá zpráva: Jelikož nic jiného dělat nemůžete, je to zároveň to jediné, co dělat musíte. Pokud tímto způsobem dokážete čelit pravdě a naplno přijmout svá časová omezení, dosáhnete těch nejvyšších vrcholů produktivity, úspěchu, služby a naplnění, které jste mohli se svými kartami zdolat. A život, který začne ve zpětném zrcátku kousek po kousku nabývat tvar, bude splňovat jediné kritérium dobře prožitých týdnů: ne kolika lidem jste pomohli ani kolik jste toho udělali, ale že jste se v mezích daného dějinného okamžiku a svého omezeného času a nadání dobrali k práci, kvůli níž jste přišli na svět, ať už šlo o velkolepý úkol, nebo prazvláštní maličkost. A tím, že jste se k této práci dobrali, jste prozářili život nám ostatním.

Průměrný lidský život je absurdně, hrozivě, urážlivě krátký. Není to však důvod k neutuchajícímu zoufání ani k panické, úzkostí poháněné snaze vytěžit ze svého omezeného času maximum. Je to důvod k úlevě. Máte možnost vzdát se něčeho, co bylo od začátku nemožné – úsilí stát se optimalizovaným, nekonečně schopným, emočně neotřesitelným, plně nezávislým člověkem, jak se od vás oficiálně očekává. Pak si můžete vyhrnout rukávy a začít pracovat na báječně skvělých věcech, které se místo toho nabízejí.

 

Příloha: Deset tipů, jak se smířit se svou konečností

 

1. Berte produktivitu jako zdroj s pevně nastaveným objemem.

Spousta rad, jak zvládat úkoly, nepřímo slibuje, že s jejich pomocí zvládnete všechno důležité. Toho však nelze dosáhnout, a když se o to pokusíte, budete mít nakonec práce víc (viz kapitolu 2). Raději vycházejte z předpokladu, že se náročným volbám nevyhnete, a soustřeďte se na to, abyste je činili vědomě a dobře. Tady pomůže jakákoli strategie, která omezí množství rozpracovaných projektů, ale asi nejjednodušší je mít dva seznamy úkolů: jeden „otevřený“ a jeden „uzavřený“. Otevřený seznam je určen pro všechno, co musíte udělat, a nepochybně bude děsivě dlouhý. Naštěstí není vaším úkolem se mu věnovat: místo toho z něj přesouvejte úkoly do uzavřeného seznamu, tedy seznamu s pevným počtem položek, kterých bude maximálně deset. Pravidlo zní, že do něj nemůžete přidat nový úkol, dokud některý z těch stávajících nedokončíte. (Možná budete potřebovat ještě třetí seznam: na úkoly, které čekají na akci někoho jiného.) Všechny úkoly z otevřeného seznamu nikdy nevyřídíte, ale to ani není v plánu – a naopak dokončíte spoustu věcí, na nichž vám skutečně záleží.

Doplňkovou strategií je stanovit si předem časové hranice každodenní práce. Podle své pracovní situace si předem určete, kolik času práci věnujete – můžete se třeba rozhodnout začít nejpozději v půl deváté ráno a skončit nejpozději v půl šesté večer –, a všechna ostatní rozhodnutí související s časem dělejte ve světle těchto předem daných limitů. „Činností, kterou považujete za produktivní práci, můžete naplnit libovolný počet hodin,“ píše Cal Newport, který tento přístup zkoumá v knize Hluboká práce. Pokud je však vaším primárním cílem udělat, co je potřeba, tak abyste v půl šesté skončili, budete si vědomi omezenosti svého času a budete mít větší motivaci využít ho moudře.

 

2. Pracujte postupně, ne souběžně.

Podle stejné logiky se zaměřte vždy jen na jeden velký projekt (nebo nanejvýš na jeden projekt pracovní a jeden nepracovní), a než se přesunete k dalšímu, dokončete ten předchozí. Je lákavé snažit se zmírnit úzkost z příliš mnoha povinností či ambicí tím, že začnete pracovat na všech najednou. Moc si tím však nepomůžete. Místo toho se učte svou úzkost snášet tak, že budete postupně vědomě odkládat všechno, co odložit lze, až vám zbyde jen jedna věc. Uspokojení z dokončování důležitých projektů vám brzy ukáže, že úzkost za to stojí – a protože toho zvládnete dodělat stále víc, budete mít zdrojů úzkosti čím dál míň. Přirozeně nelze odložit úplně všechno: nemůžete přestat platit účty, odpovídat na e-maily nebo vodit děti do školy. Tento přístup však zajistí, že úkoly z aktuální hrstky velkých projektů jsou skutečně zásadní a nepouštíte se do nich jen proto, abyste uchlácholili svou úzkost.

 

3. Předem se rozhodněte, v čem neuspějete.

Nevyhnutelně nakonec budete něco zvládat hůř, než byste mohli; jednoduše proto, že máte omezené množství času a energie. Velkou výhodou strategického nezvládání – kdy si předem zvolíte celé životní oblasti, v nichž od sebe nebudete očekávat vynikající výkon – nicméně je, že svůj čas a energii zaměříte efektivněji. Když navíc selžete v tom, v čem jste selhat tak jako tak plánovali, tolik vás to nevyděsí. „Nemůžete-li zvládnout všechno, stydíte se za to a vzdáte to úplně,“ všímá si spisovatel Jon Acuff, ale když „se předem rozhodnete, v čem propadnete […] osten studu zmizí.“ Neudržovaný trávník nebo kuchyň plná nepořádku vás budou trápit méně, pokud jste si „péči o trávník“ nebo „úklid kuchyně“ předem vybrali jako cíle, jejichž plnění budete věnovat nulovou energii.

Stejně jako při postupné práci na projektech i zde zůstane spousta věcí, v nichž se nemůžete rozhodnout, že „propadnete“, pokud si máte vydělat na živobytí, udržet si zdraví, být obstojným partnerem a rodičem a tak dál. Ale i v těchto zásadních sférách je prostor pro cyklické selhávání: dát si třeba za cíl dělat v práci příští dva měsíce jen nutné minimum a zaměřit se na děti nebo dočasně polevit ve cvičení, protože se věnujete práci ve volební komisi. Později se zase opřete do toho, co jste zanedbávali. S takovým přístupem nahradíte tlak na hledání „rovnováhy mezi prací a osobním životem“ vědomou nerovnováhou, podloženou vědomím, že role, v nichž momentálně podáváte slabší výkon, se zase brzy dostanou do centra vaší pozornosti.

 

4. Soustřeďte se na to, co už jste zvládli, nejen na to, co zbývá.

Protože snaha zvládnout všechny úkoly  nebere konce, snadno v nás roste sklíčenost a výčitky: nemůžeme mít ze sebe dobrý pocit, dokud nemáme vše hotovo – hotovo ale není nikdy, takže ani dobrý pocit nikdy nepřijde. Nápomocný není ani předpoklad, že každé ráno začínáme s jakýmsi „dluhem v produktivitě“, který splácíme pilnou prací v naději, že bychom do večera mohli dosáhnout nulového zůstatku. Protichůdnou strategií je vést si seznam toho, co máte hotovo. Ten je každé ráno prázdný a postupně ho plníte tím, co jste během dne zvládli. Každá položka představuje další povzbudivé připomenutí, že jste sice mohli prožít celý den a neudělat nic ani vzdáleně konstruktivního – ale koukejte, co všechno jste naopak vyřídili! (Máte-li obzvlášť velkou krizi, snižte si laťku pro to, co se počítá jako dokončený úkol: nikdo se nikdy nedozví, že jste do seznamu přidali „vyčištěné zuby“ nebo „uvařenou kávu“.) Zároveň to ale není jen cvičení v utěšování: motivační síla „malých vítězství“ je dobře doložena. Budete-li si takto připomínat svoje drobné úspěchy, pravděpodobně jich dosáhnete víc. A k tomu další, ne tak drobné.

 

5. Nerozmělňujte svůj aktivismus.

Sociální sítě jsou obří stroj, který se vás snaží přinutit, abyste se ve svém čase zajímali o nevhodné věci. Ze stejného důvodu jsou ale také strojem, který způsobuje, že se zajímáte o příliš mnoho věcí, byť každá z nich nesporně stojí za to. V dnešní době jsme vystaveni nekonečnému proudu krutosti a nespravedlnosti, z nichž každá si může činit legitimní nárok na náš čas a naše charitativní příspěvky. V součtu je toho však víc, než kolik může jeden člověk účinně ovlivnit. (A co hůř, logika ekonomiky pozornosti nutí tvůrce kampaní prezentovat jakoukoli krizi jako tu nejnaléhavější ze všech. Žádnou moderní fundraisingovou organizaci by ani nenapadlo popisovat svůj projekt jako čtvrtý nebo pátý nejdůležitější v dané chvíli.)

Jakmile pochopíte, jaké mechanismy tady fungují, začne být jednodušší vědomě si v dobročinnosti, aktivismu a politice vybírat svoje bitvy: rozhodovat, že se ve svém volném čase budete v příštích pár letech věnovat lobbování za vězeňskou reformu a pomoci s projektem místní potravinové banky – ne proto, že by požáry v Amazonii nebo osud uprchlíků byly méně důležité, ale protože chápete, že aby vaše pomoc měla smysl, musíte svou konečnou kapacitu nějak zaměřit.

 

6. Využívejte nudné, jednoúčelové technologie.

Digitální rozptylování je tak svůdné proto, že nám zdánlivě nabízí šanci uniknout do říše, kde bolestné lidské limity neplatí: ve své svobodě jednání nemáme zapotřebí zažívat nudu ani omezování, což se u  důležité práce nestane. Tomuto problému se můžete postavit tak, že si svoje chytrá zařízení nastavíte co nejnudněji – především odeberte aplikace sociálních sítí, případně, jestli si troufnete, i e-mail, a pak si displej přepněte z barevné škály do šedé. (Na iPhonu byla v době vzniku tohoto textu tato možnost v části Nastavení > Zpřístupnění > Zkratka zpřístupnění > Filtry barev.) „Nemůžu říct, že by se ze mě přechodem ke škále šedé stal najednou jiný člověk, ale telefon teď vypadá víc jako nástroj a míň jako hračka, a tak mám pocit větší kontroly,“ píše v The New York Times technologická novinářka Nellie Bowlesová. Pokud možno volte jednoúčelová zařízení, jako je elektronická čtečka Kindle, na níž je cokoli jiného než čtení zdlouhavé a nepohodlné. Jakmile se u aktivity, na niž se snažíte soustředit, dostaví první náznaky nudy nebo potíží, těžko budete odolávat streamování hudby a sociálním sítím, které číhají jen o jedno kliknutí či přejetí prstem dál.

 

7. Hledejte novost v běžných věcech.

Ukazuje se, že možná existuje způsob, jak zmírnit, nebo dokonce zvrátit ten deprimující pocit, že čas s přibývajícím věkem ubíhá rychleji, takže se zdá, že čím méně týdnů nám zbývá, tím rychleji o ně přicházíme. Nejpravděpodobnějším vysvětlením tohoto fenoménu je, že náš mozek zakódovává plynutí let podle toho, kolik informací v daném intervalu zpracujeme. Dětství je plné nových zážitků, takže si ho pamatujeme, jako by trvalo věčně. S postupujícím věkem však v životě přibývá rutiny: pohybujeme se pořád na těch stejných místech, s těmi stejnými lidmi a ve stejné práci – a novost se vytrácí. „Jenže s každým dalším rokem se část těchto zkušeností mění v automatickou rutinu,“ napsal William James, brzy „naše dny splynou ve vzpomínkách do bezobsažných celků, prožité roky se vyprázdní a zhroutí“.

Jako protilék se standardně radí zaplnit si život novými zážitky – což nefunguje. Zároveň to nevyhnutelně zhorší jiný problém, „existenciální zahlcení“. Navíc je to nepraktické: máte-li práci nebo děti, váš život bude z velké části nutně podléhat jisté rutině, takže můžete mít méně příležitostí k cestám za exotikou. Alternativou, jak vysvětluje Shinzen Young, je věnovat víc pozornosti každému okamžiku, jakkoli všednímu: místo abyste hledali novost v nějaké zásadně odlišné činnosti, ponořte se hlouběji do svého stávajícího života. Vrhněte se do něj s dvojnásobnou intenzitou a „vaše prožívání bude oproti dnešku dvakrát plnější“ – a každé období života si budete pamatovat, jako by trvalo dvojnásobně dlouho. Pomáhá i meditace, ale také neplánované procházky, u nichž předem nevíte, kam vás dovedou. Nebo zkuste změnit trasu, kterou chodíte do práce. Také se můžete pustit do fotografování, pozorování ptáků, kreslení přírody, psaní deníku nebo si s dětmi můžete zahrát „hádej, kdo jsem“: cokoli, co vaši pozornost víc přitáhne k činnosti, které se právě věnujete.

 

8. Buďte vztahovým „výzkumníkem“.

Touha mít bezpečně pod kontrolou běh času působí četné problémy i ve vztazích. Projevuje se nejen v nepokrytě „kontrolujícím“ chování, ale také jako strach ze závazku, neschopnost naslouchat, jako nuda a snaha získat nad svým časem takovou svrchovanost, až se tím připravíte o obohacující zážitky života ve společnosti druhých (viz kapitolu 12). S jedním užitečným tipem, jak v této kontrole polevit, přišel odborník na předškolní vzdělávání Tom Hobson – sám ale upozorňuje, že jeho užitečnost se zdaleka neomezuje jen na komunikaci s malými dětmi: máte-li před sebou náročný nebo nudný okamžik, snažte se vědomě zaujmout zvídavý postoj. Místo snahy dosáhnout nějakého konkrétního výsledku nebo úspěšně obhájit svou pozici se máte podle Hobsona zaměřit na to, abyste „zjistili, kdo je ta lidská bytost vedle nás“. Zvídavost je přístup, který se k přirozené nepředvídatelnosti života s dalšími lidmi dobře hodí: přijde si totiž na své i v případě, že se vám chování ostatních právě nelíbí. Naopak postoj požadující určitý výsledek vede k frustraci pokaždé, když věci nejdou podle vašich představ.

Zvídavý postoj vlastně můžete zkusit zaujmout ke všemu, říká autorka svépomocných příruček Susan Jeffersová ve své knize Embracing Uncertainty (Přijetí nejistoty). Když nevíte, co přijde – což je s ohledem na budoucnost neustálá realita –, máte ideální příležitost se místo strachování (tedy doufání, že se stane určitá konkrétní věc, a obávání se, že by se stát nemusela) v co nejvíce případech rozhodnout pro zvídavost (tedy přemítání, co se asi stane).

 

9. Pěstujte spontánní štědrost.

Stále ještě pracuji na upevnění návyku, který navrhuje (a praktikuje) učitel meditace Joseph Goldstein: kdykoli vám na mysli vytane impulz ke štědrosti či velkorysosti – darovat peníze, zeptat se kamaráda, jak se má, poslat někomu pochvalný e-mail –, neodkládejte to na později, ale udělejte to hned. Když taková nutkání nenaplníme, ve valné většině to není z lakoty nebo proto, že bychom zvažovali, zda si to příjemce zaslouží. Častěji je na vině nějaký postoj pramenící z naší snahy mít pod kontrolou svůj čas. Říkáme si, že to uděláme, jakmile vyřídíme urgentní práci nebo až budeme mít dost času provést to opravdu pořádně; případně že bychom nejdřív ještě měli trochu podrobněji prověřit ty nejvhodnější příjemce našeho dobročinného příspěvku, a tak dále. Ale počítají se jen dary, které skutečně odešlete. Kolega sice možná ocení promyšlená slova uznání víc než chvatně napsaný vzkaz, ale i ten je pořád výrazně lepší než to, co patrně nastane, pokud věc odložíte – totiž že se k napsání vzkazu vůbec nedostanete. Všechny tyto činy vyžadují nějaké počáteční úsilí, ale jak poznamenává Goldstein, odměna v sobecké rovině je okamžitá, protože vlastní velkorysost vám spolehlivě pozvedne náladu.

 

10. Praktikujte nicnedělání.

„Často jsem říkal, že všechno lidské neštěstí má jediný původ – a sice že nedovedou pokojně setrvat v jedné místnosti,“ napsal Blaise Pascal. Chcete-li své čtyři tisíce týdnů využít dobře, je schopnost nedělat nic nepostradatelná. Nedokážete-li vydržet nepohodlí spjaté s tím, že nejednáte, s větší pravděpodobností budete čas vynakládat nevhodně jen proto, abyste měli pocit, že něco děláte. Budete se ve stresu snažit uspíšit činnosti, které se uspíšit nedají (viz kapitolu 10), nebo podlehnete nutkání strávit každý okamžik produktivně ve službě budoucím cílům, a tím pádem budete odkládat naplnění na dobu, která nikdy nepřijde (viz kapitolu 8).

Nedělat vůbec nic technicky vzato nejde: dokud jste živí, pořád dýcháte, zaujímáte nějakou tělesnou pozici a tak dál. Trénovat se v „nicnedělání“ tedy ve skutečnosti znamená trénovat svou schopnost vzdorovat nutkání ovládat svůj život nebo lidi a věci okolo a nechat je být tak, jak jsou. Meditace „nicnedělání“ vypadá v Youngově podání tak, že si nastavíte časovač, zpočátku nejspíš jen na pět či deset minut, posadíte se na židli a pak se jednoduše přestanete pokoušet cokoli dělat. Pokaždé, když se přistihnete při nějaké činnosti – včetně přemýšlení nebo soustředění se na dech, zkrátka při čemkoli –, hned s tím přestaňte. (Začnete-li se v duchu kritizovat za to, že něco děláte, je to také myšlenka, takže pryč s ní.) Pokračujte v přestávání, dokud se neozve časovač. „Není nic těžšího než nedělat nic,“ poznamenala spisovatelka a umělkyně Jenny Odellová. Když se v tom ale budete zlepšovat, začnete znovu získávat autonomii: přestane vás pohánět snaha uhýbat před realitou, jaká je teď a tady, zklidníte se a budete se svým skrovným přídělem životního času zacházet lépe.